Hrávám si s úsměvem
co spatřím na rtech tvých,
hrávám si s slovy
do veršů skládaných
Hrávám si s oblázkem
když ze dna se vyloví,
pod svatým obrázkem
hrávám své pašije
Na šťastnou si hrávám zem
kde faleš nežije,
hrávám si s ozvěnou,
hádám co odpoví
pod mračnými nebesy
pro duši zasněnou
Hrávám si s peříčkem,
snad spadlo s větvoví,
hrávám si se jménem
na stěnu jsem ho psal
S pozváním hrál jsem si,
nikdo mě nepozval
U pevných stál jsem vrat,
za okny závěsy...
..
Se srdcem si NELZE hrát!
Nádhera...máš naprostou prvdu, hrátky se srdcem se nevyplácí..jenom by mě zajímalo jak to děláš, že jen tvá slova umí tak krásně pohladit:-)
16.02.2008 09:53:00 | Lady Carmila
U pevných stál jsi vrat na oknech závěsy
za nimi poznal jsi ty známé obrysy
ctěl jsi ji zavolat,rád bys ji uviděl
se srdcem si nelze hrát-proto jsi odešel.
To jsem si jen tak dokončila. Ovšem tvoje báseň
mně připadá docela veselá a hravá.Až na ten závěr.
12.02.2008 19:10:00 | s.e.n
S poslední větou plně sohlasím a docela jsem se nad celou básenkou silně zamyslela ... city jsou křehké, zranitelné. Srdce si nedá poroučet, i přesto, jak se dá na něj hrát ... stejně tak aj na ty city ...
12.02.2008 17:35:00 | NikitaNikaT.