RES IPSA LOQUITUR

Anotace: - „věc mluví sama za sebe“, není to báseň o lásce... i když...

Opuštěná stará tretka,
Z kovu stoupá tichý žal,
Neví, čím je, avšak přece,
Cítí cit, jenž kdysi vzplál.

Nevinná a citu chtivá,
Jak snadno se dala svést
Zaslepená, okouzlená,
Vstoupila na horší z cest.

Samý úsměv, obdiv, chvála,
Co víc může člověk chtít?
Netušila, že v okovech
Jež svíraly, nelze žít.

Tichý malý dárek z lásky,
Tlukot srdce ještě teď
Cítí, avšak vzpomíná i
to, co bylo naposled.

Když pochybnost vloudila se,
A pak přišlo vědění,
smysl cetky vytratil se
ač prchla z pout vězení.

Velký křik a nenávist
Dusily již chabý plamen
Bolest, slzy - pochopila,
Sladká slova byla klamem.

Opuštěná, stará to věc,
Dávno tomu byla mladá,
Na smetišti lidských citů
Další z těch co chřadne, zvadá.