Dvě srdce

Anotace: Věnováno člověku, se kterým jsme si museli říci sbohem i přesto, že naše srdce chtěla být spolu...

Dvě srdce

Uvila jsem věnec z rosy a z drobných kvítků kopretin,
propletla jej myšlenkami, spojenými s jménem Tvým.

Jak namalovat deštěm obraz a zastavit čas v hodinách?
Jak pohladit Tě nejen ve snu a zvážit touhu na vahách?

Srdcem bloudím v oceánu Tvých pohledů a krásných vět,
z nebe prší diamanty, kéž mohl bys být tady. Teď…

Nekonečná propast lásky, v níž srdce spolu chtěla být,
však musela se rozloučiti a svou cestou každé jít.

Dnes kapky smutku protkány jsou vzpomínkami na pár chvil,
které osud vyměřil nám, pak křehký cit však zahubil.

Jak zapomenout na dotek štěstí, co sneslo se na prázdnou dlaň?
Jak bludištěm beznaděje nenajít jen holou pláň?

Lásko, musím říci sbohem, ač svírat Tě chci v náručí,
zapomenout na Tě nejde, však musíme sám každý jít…

„Některé věci se v životě neopakují. Jsou jenom jednou. Poprvé a naposledy. V našich srdcích však zanechávají zasazené květiny vzpomínek… a ty zůstávají navždy, až do konce života…“