Spoutaná

Možná žil příliš dlouho sám
v patře své prázdné římské vily,
podivín, co jen klávesám
stýskal si, když mu ublížili ...

Schodiště - oko uragánu -
den co den scházel řadu let -
teď je tu ona, v šatech kanga
... žehlí ... chystá se uklízet ...

Té dívce černé ze zámoří,
v pokoji s palmovými listy,
závidím plamen, kterým hoří
duše smutného klavíristy ...

Zakoukal se.
Posílá dary,
jen neví už, jak mluvit k ženě.
Vyznává lásku bez výstrahy,
zoufale prosí: "Milujte mě!

Jen řekněte mi, co mám dělat,
cokoliv je to, cokoliv !"
Zmatená je a zaskočená,
vzpomínky náhle rozbolí,

tak nevidí jeho ponížení
- že vzdal se vlastní hrdosti.
Křičí: MÁM muže! Ve vězení!
... zařiďte, ať ho propustí ...

Pauza - je třeba nadechnutí...
otevřít oči, dosud snící ...
Ten úder pod pás kleknout nutí...
(zvednout hozenou rukavici ?)

Klid zbraní na čas. Každý sám ...
jen Shandurai má méně práce.
Obrazy, sochy, vzácný rám ...
všechno se náhle začlo ztrácet ...

Jak mizí krása z jeho domu,
přibývá v jejím srdci cit
a on - jen čeká. Trpělivě...
Až přijde mu zase uklidit,

přibere hudbu za spojence.
... Slova tu nejsou, ... nechybí.
Jen skladba - dosud bez invence -
plá africkými motivy!

Plná je vášně v okamžení
- pohledy, gesta, výraz tváře -
svádí ji vzduchem, plným chvění,
úhozy prstů, leskem kláves !

Crescendo - skladba vrcholí
(už je to láska ... nebo není ?)
Ať rozum míní cokoli,
pomalu bourá opevnění.

Dalšího rána křídlo vraní
snáší se do ruchu ulice .
Dům zemřel. Ztichl znenadání,
bez hudby ...duše ... bez srdce...

A dívka tuší, kde je klavír -
byl prodán - všechno dokonáno.
Ten dopis v dlaních slzy vpíjí...
"Jsem volný, přijedu zítra ráno..."

Tak ... skončí všechno ránem příštím.
Prohrál svůj vabank?
...ví jen Bůh ...
Dvě bosé nohy na schodišti
stoupají vzhůru ... splatit dluh.

Chtěla bych stejně jako ona
schoulit se k němu na kraj lůžka,
do dlaní sevřít štíhlé prsty,
spící tak tiše na poduškách
... a dát se, bože,dát se celá,
tak jak to jenom žena umí,
na nočním stolku zanechat mu
milostný vzkaz, co stál ho tolik,

tak moc... snad celý jeho život,
vše, co si cenil nade všecko,
a čeho vzdal se pro naději,
že jednou ... jednou
možná přece ...

Co bude zítra, milovaná ?
Zboříš ten malý křehký ráj,
až zazní zvonek časně zrána?
Vezmeš mu všechno, Shandurai?