Děvčátko u okna

Na balkoně tě vidím stát děvčátko,
snad jeden vlas z kadeří
snese mi k nohám laskavý náraz větru.
Na vyprahlé rty, patro po patru,
padá mi slza, jež chutná, jak ty celá,
kdybych tě líbal, kde bys chtěla.
Zahleděná máváš ptákům v povětří,
zatímco vrhají stíny na mé oči.
Vím, nejsi šťastná ni napolo,
a snění probuzením končí,
když neumírá pro lásku.

Jakobys´ křídla anděla měla,
letíš si po schodech do práce svá,
a já u výtahu propadám zcela,
po čertech nesvůj, když poznat tě mám.
Děvčátko tys´ tak přepůvabná žena,
jež po mně pouze sklouzla pohledem.
Čas všivý skunk, co nutí mě dýchat,
rosa mi skrápí obličej zimou,
šílený Měsíc plá přes mraků cáry
břicho zabořené do Mléčné dráhy,
a služky hvězdy nahá lýtka si mnou.
Stojím pod oknem, kde svítíš mi,
půlnoční siluetou.

Na balkoně tě vidím vlát děvčátko,
slyš mé volání z hloubi temné noci,
kdo vlastně jsem vyryju blíž k srdci,
utopme se spolu v horkém citu,
když mráz hlodá veřeje okenic,
nebesa bortí se do vichřic.
Děvčátko, v náruč mou ukryj svůj dech,
slzu na rtech, vlasy na polštáři
dlaň v dlani, polibky...