Slabikuji pocity co ve mně zní,
náhodná změť výkřiků,
hledám odpovědi.
Co teď vlastně chci?
Existuje něco proč si tě vážit?
Proč zůstávat v rozžhavené peci?
Stojím na žhavých uhlících,
každá minuta hledání štípe,
do obnažených chodidel vpaluješ svoje znamení.
Kde mám hranice?
Mám vůbec nějaké?
Hraješ si se mnou nevyzpytatelně,
jsi jak záblesky vířících jisker
při prohrábnutí uhlíků.
Chci v nich shořet a už nic necítit.
Pokud to člověk čte dobře, tak trpí ... a pokud je to to co jsi tím chtěla vyjádřit, je to správně napsané...
Trochu mi z toho čiší beznaděj... a ta k tobě nějak nepatří...
31.03.2008 17:11:00 | Obyčejný básník
Poslední věta je úžasná. Celé dílko má svoju hloubku a jisté city, má myšlenku a upřímnost.
28.03.2008 08:12:00 | NikitaNikaT.