Vyznání

Anotace: Další báseň od pana Neznámého...

Spáchal jsem zločin a nemůžu litovat.
Nešlo tomu zabránit, chtěl jsem jen... milovat.
Je snad hřích vidět tě a tušit nechtěné,
jsi tak krásná až vše kolem ztracené,
že jsi tak nádherná, až dech se zastaví
jak žít mám bez Tebe nikdo nenapoví.

Až v poutech mě povedou za chladného rozbřesku
Dav uslyší hrom a bude bez blesku.
To srdce mé bije hlasitým tepem,
rty jsou vysušené kratičkým dechem.

To půjdu od soudu, kterým jsem prohrál.
Řekli mi jdi, prý abych se nebál.
Každá tvá křivka je corpus delicti
Každý pohled na Tebe vykreslí pocity,
jak nejlepší mistři dotknou se plátna,
srdce stále buší a co jsou mi platná
slova o tom, že jsou i podobné
srovnávat je s Tebou přijde mi hanobné.

S oprátkou na krku ptají se mě na přání,
že nechci celý svět je pro ně zklamání.
Toužím být na chvilku vlasem jediným,
kterýmkoli co součástí je Tvojí ofiny.

Směl bych se Tě dotknout a byl součástí Tebe
Mé poslední přání než zkalí se nebe.
Čekám na chvilku až nohy mě podrazí
Až všechny kolem v zádech lehce zamrazí.

Bolet to musí a přesto se to se stává,
že nemožné sny život nám dává.
Jen aby ukázal tak tohle přeci nejde!
A já si přeji ať do srdce mi vejde

ona, vždyť jsem jí otevřel dveře...