Svatba s Nevěrou

Jednoho dne, nedávno, bylo to zvečera,
přišla ke mně po špičkách a skoro brečela...
Že prý ji nikdo nemá rád a nemá kde by přespala,
tak abych dveře otevřel a ona venku nestála...

Byla tak krásná líbezná, zdála se nevinná,
tak proč ji každý koho znám tak zlostně proklíná?
A co to právě povídala? Že nemá kde spát?
Je opravdu tak svůdná, moc, já nebudu Vám lhát...

Dveře jsem tedy otevřel, jen pomalu a zlehka,
a ona, jen se pousmála , byla tak něžná, křehká...
Však jen co vklouzla do bytu, tak botky odhodila,
ohnula se v pase, svůdně se zavlnila...

Ach, jak bych mohl odolat nevinné poběhlici?
Vždyť přichází jen na skok a zítra sfoukne svíci...
I "lepším lidem" stane se, že občas vedle šlápnou,
zítra mi řekne sbohem a dveře za ní klapnou

Je jasná, temná, tichá noc i světla zvolna hasnou
a já tu stojím roztřesen, jen oči stále žasnou...
Ona mi leží u nohou a spřádá si své sítě,
vzduchem teď zvolna protančilo roztoužené chci tě...

Co dělo se dál? Hádejte, vždyť mohli jste to tušit,
snad ještě dřív než začala na dveře těžce bušit...
Byla to noc překrásná, já musím s pravdou ven,
mé nejtajnější přání bylo, ať to není sen...

...a nebyl...

Léta vedle sebe vídám ji, již jako stařenu,
já nebohý si vzal Nevěru za ženu.