Dopřej mi pár nádechů
Dopřej mi pár nádechů
Mé okouzlené peříčko
něžně ověšené ševelením doteků,
pluješ po hladině vesmíru,
unikáš stínu,
ve sličných tůních se zhlížíš,
a já bloud,
celé věky škobrtám za tebou.
Do jakého cíle mne to vedeš?
Do klidné lesklosti
každodenní smrti,
tam kde končí vzduch
a začíná milování,
kde duši omývá teplý proud
a pulzující vítr
rozpletl přísný cop
v kučeravou pěnu vášně?
Postůj,
dopřej mi pár nádechů
úlitbu vykonat,
a v pohostinném loubí
bledou chvilku,
do zákmitu rtů přikovat.
Komentáře (5)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
Vítr ve svém pulzním řádu
či vzduch, po ozonu voňavý
mě nenazvali přítelem
Že jsem tu snad pro parádu
jen prolétnou kol mé hlavy
když v pohledu mém nesmělém
je prosba k větru, pro tu šelmu
co plést cíleně zná copem,
k muži však vášní zkoušenému
jizlivým jen hodí okem
A vzduch neustoupil o krok ani
i v dobách, kdy jsem býval mlád
z prostoru pro milování
Tak dál vybočuji z řad
v pustém loubí, na mizině,
jen nádechů mi zbývá pár,
má každodenní přítelkyně
zná jen smrt, co vděku dar
***
Jiří s.
15.04.2008 22:25:00 | j.c.
