Nezapomeň

Mlha se plazivě rozlézá,
po kmenech stromů se ovíjí,
na stébla trávy v kapkách dopadá,
halí dvě těla vedle sebe schoulená.

Ptáci ztišili svůj zpěv,
srnky zvedly hlavy a nastražily slechy.
Celý les jakoby utichl,
v němém souznění dvou ztracených bytostí.

Duše se spojily,
nahá těla se svíjela v žáru vášně
necítíc chlad.
Něžné doteky, žhavé polibky,
tiché sténání měnící se v dunivou ozvěnu.

A pak už jen ticho, ticho,
vše objímající ticho.
V jedné vteřině ustala veškerá existence.
Svět vytratil se v závratném výbuchu.

Jediný okamžik změnil naše bytí,
není cesty zpátky a není cesty vpřed.
Utíkám mlhou od Tebe,

neotáčím se,

maliní zraňuje pružnými výhony plnými trnů
mou kůži,
větve stromů bičují tělo,

neotáčím se,

slzy mi skrápějí líce,

neotáčím se………