Nevěstě s Chagalova obrazu

do vázy naděje ukládáš
se snítkou myrty . . .

den za dnem
jako říční tok
odtéká někam do nenávratna
na věži nezazní už ani zvon
vlastně není kam spěchat

obyčejný den
drobně promží
a v chladném průvanu
nabíráš do dlaní čas
který zbyl . . .
který Ti nezběhl

do vázy rovnáš naděje
k nim zelené snítky
a modravou stuhou
vykouzlíš sukénky
jakoby ve váze tančily víly

ticho je vláčné tím prázdnem
co s léty v sobě ukládáš
ticho je ozvěnou
v jejím rytmu bije Tvé srdce
a přestože víš jaký je to klam
dál čekáš na zázrak
nevěsto z Chagalova obrazu