TENKRÁT jsem stál
ve frontě na Lásku.
Předbíhali mě,
strkali lokty,
padly i nadávky.
Opustil jsem
hádající zástup lidí,
stejně zoufalých jako já.
Domů jsem šel
zklamaný a smutný.
"Neumíš vystát
ani pitomou frontu, blbe,"
mumlal jsem si pro sebe.
Po cestě domů
jsem se začal
víc a se zájmem
rozhlížet kolem sebe.
Na cizí osudy,
na jiné věci.
Trápení s Láskou
už pro mne
nebylo tak důležité.
Došel jsem až k hřišti
za naším domem.
Byl tam veselý křik,
až řev...
Hrála jsi volejbal,
plně soustředěná
na svoje podání.
Bylo na tobě vidět,
že tě momentálně Láska
taky vůbec nezajímá.
Příliš ses upnula
na důležitý úder.
Pozdvihla jsi míč,
...a koutkem oka
mi věnovala
mizivou pozornost.
Tvoje podání
letělo daleko do autu.
S výčitkou
ses na mě podívala,
jako bych za to mohl já!
Tenkrát vyhrála Láska
2:0 na sety.
Jo...jo...
Ve frontách dlouhých
roky čekáme,
oči zavřené
a na čas brbláme,
Lásku jak modlu
mlčky vzýváme
a přitom...
stačí jen žít
život obyčejný
a třeba jen tak
náhodou
vstoupit do hry...
:o)
Tak tohle se mi moc líbí...
04.05.2008 18:12:00 | Cecilka
Ty brďo! Tak jsem četla tvou polemiku pod Čubíkem jak jsi reagoval na nás Vosy a musím uznat, že jsi borec! Doporučuji všem čtenářům.... velmi poučné.
27.04.2008 07:35:00 | MalaIzis