Jako stín

°

Ovíjíš smutky
kmen svých dnů
Chceš dávat
ale stojíš
stín s miskou
jako žebravý mnich
na chodníku
kudy on navečer
. . . za Tebou
vrací se z práce domů

Mámení smyslů
šlechetnost sama
lascivně podbízivá
skrýváš se v obrazech
přecpaných depozitářů
naděje skomírající
svíce bolestí
na konci slepých cest . . .

Sama míjíš se v sobě
rozpolcena
čas v bláznivém spřežení
bez koče
bez vozu
řítí se bezhlavě vpřed
ač není odtamtud
žádného návratu zpět

Nevím proč tomu tak je
snad strach
snad obava
snad pouhá setrvačnost citu

Je šlechetné se odevzdávat . . .
. . . dávat se . . .
(milování zabalené do hedvábného papíru)
květina se stuhou
na vzácném podnosu Tvé duše
. . . i Tvého těla . . .

Nerozumně rozmařilé
je ovšem dávat vzácné dary tomu
kdo nezná cenu
která se platí za duši . . . za srdce
když dáváš to nejcennější
. . . když odevzdáváš mu svou Lásku . . . !

°