Zlobím se osude, do ticha křičím,
byla jsem madonou, teď nejsem ničím.
Bez jeho rukou, očí a dechu,
neusnu, nepolknu, neřeknu větu.
Krutostí života nazývám lásku,
srazila do kolen ne jednu krásku.
Mě díky rozumu mé srdce pohřbila,
hluboko pod černou zem nikdo se nedívá.
Zůstane ukryté před bolestí citu,
bez něhy, bez tepla, bez mého hříchu.
Je to hodně od srdce,je moc pěkná,ještě tak před pěti dny,bych ti řekla,že je to básnička o mě a o tom ,,mém"ted se to urovnalo,není tomu dlouho,v úterý...Budu ti přát totéž,až ten amorek přiletí znovu,budu doufat,že vystřelí líp a do lepšího...Pá
15.05.2008 13:42:00 | Rošták Domča