Proměna ženy

Anotace: - Květy černého bezu -

Sbírka: Květy černého bezu

°

Otevírám slovník
hledám slůvko démarrant
ale stránky se otevrou úplně jinde
na stůl vypadne pár fotografií
a první výraz na stránce
je mélancolique
Tam založena
zůstala ještě jedna . . .
Jsme na ní spolu
usazeni v obrovské ruce
co ční jen tak rozevřena
jakoby vystřena vstříc obloze
Snad měl to pro nás být symbol
. . . spojení . . .
ty a já v jedné přátelské dlani

Bylo nám v Paříži tenkrát sladkobolně
Snažili jsme si přehrávat drama
. . . podle předlohy
kterou nám byl Hamingwayův
. . . "Pohyblivý svátek" . . .
Večer na Montmartru v Caffé La Boheme
(Place du Tertre)
váhavé loučení . . .
jakobychom se už nikdy neměli vidět
Když vešel spisovatel v modrobílém plášti
slzy se Ti svezly do tupláku s pivem
Vzlyk Ti dovolil řící jen:
- Prosím, teď nedívej se na mě ! -
Já nemohl jsem ani dýchat
Za posledních dvacet franků
které jsme ještě mohli utratit
jsem Ti nechal zahrát "Mesame Mucho . . . "

Prohlížím si tu báječnou chvíli
na jiném snímku
za námi Sacré-Coeur
a před námi celý život s bílými oblaky
nad Montmatrem . . .

Pak jsme šli nocí vlídným městem
studentská láska vedla nás půlnoční Paříží
uličkami, kde v průchodu
trhovci prodávali víno i sýr
Koupili jsme tam i dlouhou bagetu

Na Poniatowského bulváru
podkrovní pokojík
okno jsme měli do střechy
někam k východu
s nebem posetým zvědavými hvězdami
. . . ze sprchy ještě mokří
splétali jsme své ruce do věnců
Tys byla Rosinou
jako z Renoirova obrazu
("Akt ozářený sluncem")
a já - tulák ze Sevilly -
byl jsem Tvým lazebníkem . . .

Těch dvacet měsíců
bylo nekonečnou cestou k sobě
Odkládám knihu
očima pohladím balíček zabalený v šátku
(je ve skleněné étui)
Je tam na pět set dopisů
(psali jsme si skoro každý den)
Vzpomínám na chvíli
než vezl jsem Tě do porodnice
jak nenápadně schováváš je do kabelky
. . . abych neviděl . . .
Život byl jako sladkobolný sen
Vidím Tě s Petruškou
Vedeš ji za ručku po mezi
v záplavě rudých květů máku
. . . tenkrát u známých na Rusavě . . .
Mělas ty blankytně modré propínací šaty
a slunečník proti polednímu slunci
Šly jste se s dcerou podívat do pohádky
. . . o " Makové panence" . . .
Nechtěla jít spinkat dříve, než ji uvidí

Ten obraz vytane v mé mysli pokaždé
když bere si mou ruku a vede si mě jako Ty
když jsi ještě byla s námi . . .
( - Pojď,něco ti ukážu . . . -)
a vedla jsi mě někam
kde jsme byli sami a mohli se nerušeně líbat
Esence rozněžněných rtů
chvějivá vášeň
odevzdání
pokora
úcta k duši i tělu
. . .
- Pojď se milovat - chceš-li . . . ! -
šeptávalas mi v utajení
- . . . dám děti brzy spát . . . -
Bylas jako Šahrazád
z pohádek tisíce a jedné noci snad
a nejspíš ještě více . . .
když usínal jsem ve Tvé náruči
a tys šeptala mi tiše
- Můj drahý . . . ! -
mizel nesourodý obraz únavného dne
cítil jsem na tváři Tvé hebké rty
a pod ňadry Tvé láskyplné srdce . . .

Bylo to v neděli
Ráno se nám zatoulalo k poledni
když do ticha se neslo Tvých pár slov
Znělo to jako nejkrásnější prosba
kterou jsem kdy mohl vyslechnout:
- Chtěla bych s Tebou mít děti . . . ! -
Chvíli jsem nechával vše doznít až na samo dno
V tom tichu jsem nenacházel odpovědi
Udiveně jsi na mě pohlédla
- Ty pláčeš . . . ? Proboha proč . . . ? -
Jsou okamžiky pro které není žádná věta
Jsou chvíle
kdy život sám je Láskou jako ochromený
a někde uvnitř vše se zadrhne
Chtěl jsem Tě v té chvíli obejmout
ale tam někde uvnitř zaslechl jsem ozvěnu
to život probouzel se k rozletu
a s ním snad i celý vesmír
- Lásko nepláču, to jen . . . -
víc jsem už nedopověděl

Odkládám slovník
V samotě noci běží představy
jako nekonečné leporelo
Obraz po obrazu
mozaiku skládá vlahá letní noc . . .

Tak bylas tehdy neskutečně krásná
. . . když ženou jsi se stala . . .

Ale ještě úchvatněji jsi se proměnila
když zůstala jsi . . .

. . . MATKOU . . .

Jak zázračné mohou být proměny žen
když prodchnuty jsou Láskou . . .

°