Hrajeme si...

Zrovna včera jsme si uvědomili,
že žijeme jen jednou,
chvíli to bylo jako dřív
- mysleli jsme ve dvou.
Chvíle, co je skvělá,
jako bych ale věděl,
že pak přijde vystřízlivění.
Přijde svítání
a bolestné uvědomění,
že nic není jako dřív,
že všechno je jen hra,
ve které hlavní role
jsme my dva.
Hrajeme si na minulost
a smějeme se vzpomínkám.
A já bych se měl smát,
ale je mi z toho divně.
Já se z toho dusím,
z toho pomyšlení,
že si musím
s nelibostí hrát,
to co jsem si radši nechtěl dát
ani zdát.
Sám sobě se hnusím
za to, že jsem tohle dopustil…