Víš i to, co je Ti tajeno...

V plášti zahalená, jen sama se prochází,
v myšlenkách bloudí a v minulosti se ztrácí.
Poslední čas, vzpomíná na nedávno,
jak padla jí v náručí a spatřila tajemno.

Ten pohled tak záhadný, co mění se chtíčem,
sama však doufala, že on je tím klíčem.
Dotekem letmým pohladila čas,
když chtěl zase přidat a předběhnout nás.

Od první chvíle i ortel znala,
vždyť vzdálenost vynesla jej sama.
Ty blázne nevšední, rozhlédni se kolem,
zapomeň na dálky a první dojem.
Bylo by krásné stále jen snít,
Ty stále tu budeš, i když budu bdít.

Přešla jsem z minulosti
do přítomné budoucnosti,
tak náhle je mi líp,
vždyť postrádá smysl stále jen klít.