Smutek na ramenou

Vzpomínky srdce chladně mi svírají,
oči toužebně k nebi hledí.
Bolest do duše vkrádá se potají,
smutek na ramenou tiše sedí.

Noc černým hávem přikryje žal,
utře mi slzy, podkopne nohy.
Do ucha šeptá, co všechno sis vzal,
když klečela jsem před Tebou a vzývala Bohy.

Noc okázale
černá
jak
jen
ona
umí...

Ve své samotě
jsem
Ti
věrná
když
mok v poháru
šumí...

Na jazyku příchuť lásky,
pachuť žalu,
noci král...

Že jeden vždycky
trpí více, když si druhý
krutě hrál...

Na jazyku střepy bolu,
střípky světla,
věčný dech...

Odhodit chci smutek z ramen,
krev však cítím
na svých rtech...