Pro tu dívku za dalekou nocí...

V zatmění se srdce prosit,
jen pro ni i hvězdy nosit,
nekonečnou k ní láskou kvést,
přesto jako smetí mě ze stolu smést...

Věčný závoj, srdce temné,
proč její slova nejsou jemné?
Rozumět tomu a chtít,
stálé sny jen o ní mít...

Proč má zlobu,
a proč vztek,
moc to bolí,
zármutek...

Odhodlán i na měsíc výt,
už vím, proč mi to nechce dovolit...

Ruku v ruce chce s jiným být,
nemám prý s ním soupeřit...

Podle ní mám souboj vzdát
a časem stále nemrhat,
prý jsem dítě, ona víc,
neobrátí kartu z rubu v líc...

Řekla, že milovat mne prostě nejde,
že taková láska mne brzo přejde,
ale tak jako ona mé srdce nechce,
já nehodlám se vzdát tak lehce...