Mizérie

Jsem zmatená a bloumám
kudy se dát, jak dál,
proč mám ho ráda, doufám,
že vítr nepřivál
ten pocit pro nic za nic,
kdybych jen věděla,
že nepláchne jak zajíc,
uletí jak včela.
Snad zapomenu zítra,
snad zapomenu dnes,
ten pocit z mého nitra
odletí do nebes
nebo dál, do neznáma,
kam vítr nedovane,
aby se mezi náma
nezměnilo nic...ba ne.
Teď ještě trochu doufám,
že šanci malou mám,
pak říkám si: „Jsi hloupá!“
v sobě se nevyznám.
Chaos v duši sžírá
a já se klepu zimou,
jen teplota je jiná,
nad myšlenkou jedinou
se závistí a pláčem,
bez slz je nekonečný,
když padám z výšky na zem.
A pocit jedinečný
mě ničí.