Raději shořím než...

Spaluješ mě a já jako papír hořím,
nikdy se před tebou nepokořím.
Nikdy nebudu kolenem mačkat důlek do koberce.
Klečet poníženě před chlapem, to moje nitro nechce.
Radši shořím, svou lásku nechám popílkem nést,
co neshoří, nechám větrem smést.
Bolí mě tvá slova, ošlehané jako listí stromů.
Tolik jsem se těšila, že jednou půjdeme k „nám“ domů.
Marně si zřejmě prohlížím bílé šaty jak ztužku bílou vláčí.
Tam v pozadí se s tebou totiž něco loučí.
Takový vykřičník, který mi dává spoustu otazníků.
Kolik dní může náš společný život trvat
než vrazíme mu do zad dýku?
Než rozpustíme tu pomyslnou minerálku,
které řetízek lásky vyprchal?
Nevíš… Já taky ne – život půjde i bez nás totiž dál…