Chvíle běžného času

Cvakání lístků dopravních
a cinkoty jídelních mečů,
trubači na koních plechových,
prodavači v křeči svých skečů.

Neony barů největšího města
zvou.
Odolávám.
Poslouchám.

Bílé křídla racků nesou mi vítr se solí.
Na lavičce u řeky, u splavu,
nechávám si pro sebe
a pro náhodné chodce,
kousek příboje.

Vše je vzdálené, vše je přítomné.
Čas se unavil už před rokem.
Jen u mne je to jako v ókádé.
Tavím si olovo, co schytal jsem
do středu,
do centra,
do srdce.