Jsem holub...

Anotace: ...

Sbírka: Omyl číslo 4

Jsem holub, co vzlétl příliš vysoko
Slunce mě ničí, pálí
Horko mě dáví
Chci však letět výš
Nechat svá křídla shořet v těch výšinách
Protože mám strach
Protože nechci zpátky dolů
Už nebudeme spolu
Co teď s tím?
Všechno mi hoří pod rukama
A čím víc s tím zápolím,
tím víc ran mám
Slova odnesl vítr, už není co říct
Mizí v korunách borovic
A jejich jehličí píchá jako dýka v mém těle
Jsem jenom vánek, co ničí nepřítele
Jsem prázdno, co po tom vánku zbylo
A je mi to líto
Je mi hrozně líto,
že mě to nezabilo
Ta slova - ostřejší než meč samuraje
Slova, co slyším v ozvěnách znít
Neznamenají nic
Nedodají klid
Zasloužený klid milujících,
kteří našli, co hledali
Sleduji tě z povzdálí
Jsem holub, který ke svým výšinám
bolestí byl hnán
Až slunce spálí moje křídla
Až zbyde po nich jenom prach
Už nebudu mít strach
A budu si jen přát,
ať shoří i zbytek mého těla
Mysl, co od tebe nemohu odehnat
Srdce, co po tak dlouhé době,
co tak zoufale, troufale, nekontrolovatelně
samo proti mé vůli
rozhodlo se milovat...