V závoji z duhy

Tvořena závojem z duhy
který ji půjčil déšť
proplouvá mezi luhy
až někam do nebes.

Až do pole stříbra
co na obloze svítí
snad dostala i křídla
tkaná z lučního kvítí.

Ztrácí se v moci nebes
kam jen sny se vpíjejí
kde na ni čeká hřebec
cítí se klidněji.

Možná je to myšlenka
možná, že je snem
byla to jen chvilenka
kdy byl jsem v ní vtělen.