Milosrdenství

Píšu jen abych tě okrádal,
píšu a ty čteš můj sadismus z řádků.
Pak divím se, co jsem ti vykládal,
nechci další pondělí, chci nekonečnost pátků.

Nasazuju ti kabát plný viny,
jsem takový a už nebudu jiný.

Jestli se ti zdá, že mizím v čase,
neztrácej prosím naději a hledej mě zase.

Někdy tě nechápu, snad je to tím,
že jsem hlupák.... jen děsím se, že tě pochopit nechci.

Krásná byla chvíle nedělního večera,
polibky spojené s bolestí,
možná že i brečela,
stala se mou neřestí.

Jak je možné zažít tolik vzájemných emocí,
pocítit silnou empatii a utéct pryč ?
Jak láska se stává nemocí,
a z reality stal se kýč...

Rád dal bych jí nekončící poslední políbení
a pronesl zbytečně "sbohem", aby vrátila se navždy.

Až budete to číst, napadne vás, že jsem ten případ co snaží se získat někoho nedostupného, že jen ztrácím čas a obtěžuju svou neznámou. Možná to tak je, možná není... já to nevím, ani vy ne..... to cítí jen ona.