Noc...

Proč noc dává člověku křídla?
Proč pluje v ní s klapkami na očích?
Proč zatemní člověku mysl?
Proč nechala mě tenkrát v jeho náručí?

V tom náručí plném touhy,
v tom, které dává a nežádá nic.
V náručí co si rádo zahrává,
snad ani nemyslí na nic víc?

Nechala jsem se unášet ve vlnách noci,
bloudila s ním tmou.
Až najednou ucítila jsem jeho bolest.

Byl milencem, byl náhražkou lásky,
byl to, co všichni odsuzují...
byl to, co všichni hledají...

Stál tam s lehkým úsměvem,
se slzami v očích...
odešel