Bez fanglí

V mlze z barevného listí
brázdím slunečnou oblohu,
se svou narušenou myslí
srovnat se stále nemohu.
Zase.

Lámu se na kousky,
znovu pak skládám,
pokaždé překvapen,
že srdce mé strádá.
Znovu.

Hledám potmě svého Havrana,
který mi zase odpoví.
Toho černého přímého tyrana,
bez klíče k mému soukolí.
Sic!

Jsem opět na zemi jen s temenem bolavým.
Nebe bylo vysoké se skleněným příkrovem.
Přesto zas po chvíli naivně vyhlížím
svět a lásku.
Ne-poučen.

A teď:
Vsadím si poslední padesátník na sebe.
A s nosem vepředu budu čekat na Tebe.
Má neznámá lásko.
Pionýre hleď!