Mezi nebem a zemí

***

V očích se utopily Sorelovy slzy
jako okřídlené labutě
- něco mezi Platonem a Misomusy

Ze zdi vystupují jen slova; nečtu Tě,
když mluvíš, obloho mlčenlivá.
V Tvých modlách, očích bez duhovky,
se v bodlák mění mizivá
příchuť nekonečna jedné stovky
karavany a plachých těch.
Těch létajících nad hladinou,
jímž se ztrácí břeh.

Po nocích se skláníš nad zeminou
nejčernější stopy v duši.
Sáhni si ke hvězdám, jak voní.
Z rozpětí křídel zbydou jen muší
blanité vzpomínky; a krásná loni.

A Já v závoji hvězd křičím:
"Stále Tě miluji!"