Až z kypré jarní půdy
vyloupnou se kvítky barvy blankytu
až rosy si naberu plné dlaně
a tělo své pobledné únavou
zimních dnů
osvěžím ...
Až napiji se prvních paprsků slunečních
a vlasy okvětními lístky jabloní
chladivý vánek zasněží
až v bystřinách nápěv posledních zbytků
tajícího sněhu
uslyším ...
Až rozkvetlou louku pod nohy
a duhu nad hlavou
rozprostřu ...
... pojď se milovat
zašeptám
až hvězdný prach zahalí tvé smutky
měsíc pohladí ti nahé boky..
až tma nedovolí myslet na zármutky
budeme hledat dalsi sloky :o)
06.12.2008 09:40:00 | Bean
Jíťo, svařáček a okna rozkvetlá krajkovím ledových kytiček a hvězd a tichá světla pouličních lamp a měkce padající sníh..."o)
04.12.2008 16:35:00 | Iva Borecká
Tak a k tomu nemám co dodat,krk sevřený v obruči,tak se umíš, Jituš, dotknout a v tom je ta krása!ST a ***
04.12.2008 10:59:00 | střelkyně1
Věřím, že ten překrásný závěr, lehce svůdný a vybízející se stane... :o) ST! pěkná básenka.
03.12.2008 20:39:00 | NikitaNikaT.
Já bych do toho šla hned...ne až přijde jaro...pod peřinou je teplo vždycky... :o))
03.12.2008 15:55:00 | labuť
Člověk by neměl nic odkládat na až. I zima má své kouzlo.
Ale báseň je moooc pěkná.
03.12.2008 15:32:00 | Dračičák