Rozhřešení

Možná o mě zájem máš,
a možná i já o tebe,
nad svědomím svým rozjímáš
uzavřená do sebe...

Nesnesu zradu,
ta odsoudí tě k pádu,
nesnesu lež,
zboří z křišťálu věž,
nesnesu přetvářku,
špinavou mouchu masařku...

Nechci být jen hračkou pouhou,
co je tu, když si vzpomeneš,
být ovládán tebou, touhou,
když do kouta mne zaženeš...

Že budeš si mě vážit,
to jsou tvá slova,
že budeme se snažit,
žít životy zas znova...

Vážit si neznamená ignorovat,
v obavách nechávat,
už nebudu to opakovat,
a ty nebudeš si pohrávat!

že umím jako voda být,
to ses mohla dovtípit,
však když si řeknu - tak a dost!
změním se v ocel, beton, kámen, kost...

Bylo to krásné,
a bylo to IN,
teď je mi jasné,
- že zbyl jenom stín...

Minovým polem pocitů,
vstříc slz hlavním kulometů,
lemován prachem,
provázen strachem,
brodím se bahnem tady a teď,
čeká mne někde domovská zeď?