Nezvládám

Na křídlech andělských se usazuje prach.
Jsme uvěznění
ve vlastních vzpomínkách
a tmách.

Už nelétáme.
Chodíme po zemi
a máme
jen častá zatmění -
- zmatení.

Černá je noc
i naše vášeň;
je jí zoufale moc.
Nezvládám!

Možná jen sním.
Na lůžku kopretin
tichý jak stín
vzlykám dojetím
nad žalostností toho všeho...
Světa svého
- - - - - zkroušeného.

Vždycky
zboří se most
pro pitomost.
A pak se znova staví jen stěží,
to přece víš
(ač to neřešíš).

Věnuj mi myšlenku:
co třeba už je nebořit?