Vzpomínky zvolna mizí

Slunce váhavě čte
otisky paměti noci z louží,
a malá myš prchá listím,
jímž už nekryje se kůra lip.
Oranžové záře svit
probouzí odrazové můstky
vzpomínek, jež zvolna mizí,
a je to tak dobře.
V očích se zrcadlí
oblohy a Perseidy z té noci,
kdy šlo všechno naruby,
a myši nás sledovaly z maliní.
Otisky dlaní zmrzly v kalužích,
překryté nánosy jiných stop,
vzpomínky zvolna mizí,
a je to tak dobře.