Čísi dlaň, nesmazatelně otisknutá
na zdi mé duše.
Ten kdosi hodně blízký...
Proplétám vzpomínky nitkami zapomnění...
...lépe nevidět, lépe neslyšet,
lépe nemilovat. (Lépe nežít?)
Dva na lásku, dva na souboj.
Dva na pravdu, dva na lež.
Jen na bolest člověk vždycky zůstane sám ...
Inu,člověk je velký tím,co jeho srdce vykrášlí na venek.Někdy však i duše,dušička chatrně se rozsype jako maličká křehká nádobka všech možných lidských emocí...přeji ti,ať máš kolem sebe alespoň jedno srdce a jedny dlaně,jenž se přiloží v pravý čas,kdy sám člověk bolí nejvíce.Pokud to světlo nikde nedohledáš,klidně mi napiš...má vrátka jsou ti plně otevřená.Ilona
08.07.2009 23:45:00 | poetická ilona
Jak já ti rozumím...:-)) což stejně nevyvrací ten fakt, že na některé věci zůstává člověk doopravdy sám...
12.01.2009 12:40:00 | shakespeares
Dá se řéct, že básenka je pravdivá... ovšem někdy si tu bolest působíme sami, nechcem si to připustit a tak vinu hledáme jinde a v někom jiném...
06.01.2009 14:16:00 | NikitaNikaT.
V těch nejhorších chvílích je člověk vždy absolutně sám... máš pravdu.
05.01.2009 13:49:00 | Ctěný pán
ST - opravdu nááááádherné dílko, vážně krásné...smekám...ano, na smutek jsme tu již sami...sami se sebou...nemůžeme ho předat jako radost...díky Bohu, že nemůžeme...ale ta samota, ta je zničující
05.01.2009 11:30:00 | Agniezka