o nocich, o ranech, o koralcich.

Otevřeným oknem
studenej vzduch
krade poslední okamžiky
společný noci,
máma věší prádlo,
tlumený rozhovory
na politejch stránkách učebnic.

V dlouhejch nemocničních chodbách
čeká na nešťastnou holku osud sebevrah.
Některý rána nejdou nakreslit,
plynou rychlejc než tahy tužky
a jsou bez příchutě.

Prchavý noci jako bublinky limonád
z levnejch bufetů.
Nikdy neodcházej bez pozdravu.
Výsměch přímo do očí
v černým tunelu nesnesitelnejch pocitů,
ale pak zase slunce,
skrytý v nevypranejch záclonách
studentskejch kolejí.

Voňavá noční košile kolíbá mě k spánku,
v peru dochází inkoust,
sůl se sníženým obsahem soli,
milování se sníženým obsahem lásky /i tak se to dá nazvat/.
Chci učinit svý vzpomínky plnohodnotnejma,
ale zejtra ne,
zejtra přijde nejdepresivnější den v roce
/bohužel tak je to každý pondělí/

Pupeční šňůrou,
mám pocit,
snad navždy spojení
jsem já tobě a ty mně ďolíčkem ve tváři,
zmrzlým úsměvem
a studeným nosem pod peřinou.

Poštovní holubi
/kvůli našim polibkům?/
létají přesčasy.
Říkej něco,
ať nezamrzá dech mezi slovy,
usychá mi narozeninovej tulipán
a mačká se sváteční košile.
/když mě líbáš a svlíkáš na posteli/

Vážu ti na zápěstí
korálky s uměle vytvořenou minulostí,
korálky z lásky.
Tak buď šťastnej.