Jsem to já?

Z okna se dívá na ulici, za těžkou, žlutou záclonou.
Pár smutných knížek na polici a starý deník se sponou.
V něm zbyly řádky nedopsané, zavřel se rychle před lety.
V něm její pero rozskřípané, tvořilo z písmen sonety.
Možná, že kdysi milovala, možná ji někdo miloval.
Pak v sobě lásku pochovala, když ji ten druhy sbohem dal.
Zavřela oči před láskama, zavřela oči z blankytu.
Vyhnala štěstí s běláskama, co létali ji do bytu.
A její srdce bylo černé, tak jako láhev s vitriolem.
Dělila lidi na mizerné a na ty, co jen chodí kolem.
Zavřela dveře před životem, zavřela dveře k radosti.
Probodla srdce černým hrotem a smutek vlezl ke kosti.
Z okna se dívá na ulici, za světla žlutých výbojek.
Slza ji teče po jejím líci, na tuhle nemoc není lék...