Pozdní vyznání lásky

Pozdní vyznání.

Poslyš miláčku, má krásko poslyš, co chci Ti dnes opožděně psát.
Předkládám Ti své vyznání, ale nesmíš mne odsuzovat, ani se mi smát.
Vyznání, které již dávno tenkrát asi sdělit jsem Ti měl,
ušetřil bych se pak trápení a možná celý život bych Tě měl.
Když před mnoha léty prvně spatřil jsem Tě v tenhle svět,
tvou něžnou tvář a plavý vlas, byla radost na Tě pohledět.
Byla jsi tak krásná, až měl jsem s Tebe strach,
bál jsem se, že jsem pro Tebe jenom pouhý brak.
Měl jsem více odvahy k Tobě mít já bázlivý panic, ale nečinil jsem ani náznakem pranic.
Jiná však opratě vzala do rukou svých, z mé bázlivosti a obdivu k Tobě si nedělala nic.
Čas plynul a k ničemu to nevedlo, neb mé srdce a tělo se k ničemu nemělo.
Skončil krátký nevinný vztah, nic z epizody lásky nebylo.
Pak jiná si mne vyhlédla, mou bázlivou nerozhodnost přehlédla,
láskou svou mne přesvědčila, pak i k oltáři si přivedla.
Pouhý den před svatbou mou, Amorův šíp přeťal srdce mé a zpečetil počátek lásky nekonečné, kterou pak k Tobě spoután jsem v životě svém.
Od okamžiku toho, již tisíce krát otočil se svět kolem osy své
a mé srdce celou věčnost marně čeká na srdce Tvé.
Od té chvíle v mysli hýčkám Tvůj obraz s tváří anděla,
já přibil bych ho proti svíčkám i nad oltář v síni kostela.
Tvůj obraz miláčku nemůžu vymazat z paměti, neb je tam přikován navěky.
Ty tohle vše jsi netušila a svět se točil dál, životem svým sis žila a můj taky běžel sám.
Nezlob se proto prosím, že asi rouhám se bohu,
Tebe celou dobu nosím v srdci, jak jen nejblíž mohu.
Ty nevěřícně kroutíš hlavou a myslíš si o tom své, nikdo krom mne však neví
co prožívalo a prožívá vědomí a srdce mé.
Ale již tenkrát a pak den ode dne už dlouhá léta, má láska k Tobě stále vzkvétá.
Nevím co osud nám přinese lásko moje, jestli Ty vůbec někdy budeš „Má“ .
Svou lásku k Tobě jsem Ti vyznal, jsem „Tvůj“ a možná i někdy ze rtů Tvých
uslyším ta dvě slůvka krásná
„Honziku Můj“.