Kabaret Eiffelových nocí

***

Korunní noc rozhazuje do víru nožky
šíleně hubené, co zakotví den
v přístavech spadaného listí.
Nekonečně zamilovaná; a nic neklestí
cestu pod chodidly tak jako tužky.
Jen vybarvím tvé ruce...
Tvé oči...
Tvou duši... A srdce
nechám prázdné, dokud nevyskočí
z mostu mého krku, až Tě opět spatřím.*
V lógrovém archu vytvořím...*
Ani slunce nehořelo včera
tak jako, když zapadne do fontány;
a já ho z oblohy utřela!
Vždyť bylo jen tečkou, načmáraný!
Ale já jsem hořela víc. Jak troud.
Jak rozedrané rány...
Tvé vlasy z toho lógru dotvořím*, plout
ve verších tam, kde vyhořím*...,
pít naděje z rohovek před zázrakem
a sálat z parapetu mimovděk
téhle noci
pod vlajkou míru
všechen smích repetů.
Máš na to věk a sílu!
... to všechno namaluji, v co opravdu věřím*

(*Christianovi, co špatně časoval slovesa)