Když nevíš

Když nevíš, co vlastně dělat,
jak se chovat.
Co je správné
a co je chyba.
Zamyslíš se a
v mysli se ti objeví vzpomínky.
Koukneš z okna,
vidíš úplněk.
Zadíváš se na něj
a propadáš se do minulosti.

Raději utíkáš z reality,
nechceš přemýšlet o tom,
co je teď špatně.
Vracíš se zpátky,
do bezpečné vzdálenosti.
Jen úplněk zůstává,
ale cítíš vůni pozdní letní noci.
Štěstí, jemný nádech opojení a
horkost ve tvářích, lesk v očích svých.
Znovu vnímáš ten pocit čerstvé zamilovanosti,
myslela sis, žes našla své ztracené štěstí.
Ale teď už víš, že pak přišla hrozná bolest a
nikdy nevíš, jestli se vše znovu nevrátí.
Na to ale nechceš myslet,
s úsměvem a nadějí
jsi tenkrát věřila.

Ta noc byla nádherná.

Ve vzpomínkách postupuješ kupředu
a jiná noc tě ochromí.
O skoro rok dýl,
v cizím státě, v cizím městě, s cizím klukem.
Tenkrát tě ten úplněk vzal dech,
cítila jsi pokušení.
Teplo a téměř nahá těla,
a pak další noc, které tato předcházela.
Tiše šeptáš do tmy ta dvě jména: Tonda, Francesco...
A nechceš si připustit svá pochybení,
ty pro tebe v tu chvíli neexistují.
Ty dva už jsou ztraceni.

To dobře víš.

Vlastně je to asi tak správně,
další tvůj život protkají
a zapletou.
Noc je pořád temná a
ty jdeš spát.
Sama,
protože lásku zas ztratilas.
Pár slz vzpomínek a bolesti.
Nechceš se přeci trápit.
Poslední pohled na úplněk.
Poslední...