Anemone amorosa v nádechu bláznovství

***

V chrámu stověžaté panenky,
tak moc křehké - řekl bys z alabastru,
ale keramika Ti zaslepila smysly. Z plastu
proužek světla držím v očích; tenký
a plný šlechtických móresů. Pod vestu
jej uschováš a nikdo si nevšimne,
že uvnitř skrýváš celý svět.
Chci vykřičet ze znamínek
postavenou krásu na ruby. Do piet
ji uschovat a myslet šibalsky
na kdysi. Neuhořet,
když budu jak maršál Malinovskij
a přitom žít z charitativních sbírek
na mou sociální počest.
Sbírejte víčka od whisky a od sirek
krabičky. Napřáhnout pěst!
Až to pochopím. Nebuď malá!
Až mi to dojde. A ono to dojde. Fest!
Umlč mě, kdybych tam stála
u varhan a místo mše
začala křičet do jícnu Václava,
že Tě miluji. Tak aby to nikdo neslyšel
kromě Boha.