Beznaděj

Když nastane noc a svět umírá,
to je ten čas, kdy cítím se sám,
jako střepy zrcadel, co nikdo nesbírá,
jen okno do tmy, z nějž zbyl jenom rám.
Prázdný jako tělo, jenž opustila duše,
chybí mi cit, co odnesl žal,
tak slzy kanou do noci tiše,
už slyším ten křik, co z hrdla se dral.

To tvoje jméno bylo tím křikem,
snad jako modlitba vznešeným Asům,
ale ten křik končil jen vzlykem,
jenž tělo vyslalo na pomoc hlasu.

Zase je ticho, jen slza kane,
vzpomínky pálí, ale i hladí mou duši,
už je tu ten čas, víš co se stane?
Má duše není má.

Už nechci slzy, jako oheň žhnou,
jediné co chci je mít lásku tvou,
tímto tě žádám...buď ženou mou...