plamínky

Pokaždé, když vkládám prsty do mých ran,
Nevěřícně,
když zastřelen pozemskou láskou
duši svou za stříbro prodávám.
A i když léta na to mám, nemohu být On,
chci aspoň nosit ten pekelný lampión.

Někde mezi mořem a nebem,
Mezi dveřmi a kolem,
Někde mezi bankovkou a paragonem,
Mezi lavičkou a rohem
Snad mezi Vsetínem a Aší,
Nebo marmeládou a kaší
(Mít odvahu, zeptám se: „Co na to naši?!“)
Jsou všude a nikde,
Hoří nevnímány
Kolem
V každém
Lampiony.