Vzpomínáš si?

Vzpomínáš?
Vzpomínáš na ten den zasněžený?
Když říkal jsem ti, že vločky přinášejí štěstí mi?
Stáli jsme tam,
v tom mrazivém dni,
já, ty, my.
Každé bíle smítko viděl jsem ti v očích,
Každý obláček plující na nebi,
na nebi, na té velké neumírající nástěnce,
Tvé oči podobají se té nejkrásnější studánce,
studánce, za letního probuzení,
S Tebou, jen s Tebou,
lásko moje,
mé okouzlení.
Přál jsem si zastavit čas,
i přes tu zimu, sněžení a mráz,
pořád mám v srdci, v myšlenkách, jen nás.
Pořád však musím myslet na ten den.
Kdy zavolala jsi mi,
jdeme ven?
Od té chvíle odbíjel se ten nejpěknější sen.
Vzpomínáš na ten den zasněžený?
Jak vítr splétal černé vlasy tvé?
Jak neodtrhl jsem od tebe oči své?
Když blížící se večer hrál,
když stával se z něj král?
My byli jeho poddaní,
jen my dva,
my zamilovaní.
Vzpomínáš na ten den zasněžený?
Od té doby, postihla mne nemoc pouhá,
po tvých očích nezkrotná touha.