Už to nemůže být jen sen...

Minuta za minutou plyne,
já sedím ve školní lavici,
najednou cítím jak něco bije
a nemyslím městskou radnici.
To tluče mé srdíčko,
tak rychle, že mu nestačím,
zdá se, že ke štěstí mi stačí maličko
a že si s tím co mám vystačím.
Newím co děje se, že úsměv k nezastavení stále mám,
Nechápu proč na okolí se chci smát jen,...
Odpověď na to snad už částečně znám
a třeba konečně žiju ten svůj vysněný sen...