L
abyrintem nekonečných zmatků bezcílně bloumám,
absurditu trvalejšího ztracení koumám.
Střety zájmů spojuje válčení nás samých,
kde osvětleni jsme v koutech tmavých.
Á
men slovo modlení, odváté jím do nikam,
není zbraní, není ničím, přesto vším, čím zanikám.
Tím vzuchoprázdnem v poupěti,
žádaném v srdcervoucím doupěti.
S
bohem častý výraz odloučení zbytečného
nespravedlnou pravdou toho nebetyčného
strachu a nevšedního prozření
lávy žhnoucí, osudové vyvření.
K
rása toho všeho, co se zdá tak nepodstatné,
přestou živoucí a bijící, žalem dávno statné.
A věz, že vždy tě skolí,
líbá, zraňuje, miluje, bolí.
A
beceda životních pravd i lží,
často svítí slunce, často mží,
mění se to stále,
jak srdce tvé bije,
jak člověk umírá, miluje, žije.
____To ona je tou čarodějkou,
____za kterou stojí bojovat,
____nevzdat se i přes úskalí,
____znovu vstát a MILOVAT!
Mozna bych si jeste vic pohral s formou kazde sloky, ale to uz je ciste subjektivni nazor. Nejvic se me libilo K (posledni verse).
Je dobre, ze v zaveru je nadeje ;) Urcite povedena..
11.03.2009 14:07:00 | Nergal
Páni, to bylo nádherné a konec úžasný. Ani nevím, která sloka se mi líbila nejvíc, nejspíš všechny stejně. Bylo to krásné, opravdu...
10.03.2009 21:45:00 | Veronikass