Poslední slůvko...

Se slzami v očích,
říkáš mi: "promiň..."
a chvatně odcházíš.
Můj pohled ztrápený
ještě tě provází
nádražní halou v Pardubicích.

Chci křičet: "Stůj LÁSKOOO!!!",
však ústa mám němá,
mrazivý chlad mi po zádech běhá,
vzpomínky bloudí po ulicích,
kde naše kroky ve společném rytmu
nechaly stopy, jež nelze smýt...
Sžíravé myšlenky, nechte mě být,
to přece nesmí být konec!!! (?)

Co já ještě netuším,
to ty už víš,
zavíráš branku a upouštíš klíč
do hlubin zapomění.

Přijíždí vlak
a podivné dunění
přehluší slovíčka,
jež mé rty šeptají:
"promiň mi lásko... můžeš-li!"

A pak jen staccato pražců a kolejí,
ponurou, tmavou, bezlistou álejí,
se smutkem v srdci, veze mě pryč...