Vzpomínka na růže

Říkal jsi tolik krásných slov,
pohled tvůj upřímný byl,
srdce mé teď tíží těžký kov,
život se v jeden celek slil.

Radost z žití pomalu mizí,
co na tom světě tak krásné je?
Kdysi jsi mi býval cizí,
ale přesto – kdo mě teď zahřeje?

Z krásné lásky přátelství být může,
jen o dost těžší to pak bývá,
před tím nosil jsi mi růže,
veselých chvil náhle ubývá.

Navždy tě ráda budu mít,
znamenáš pro mě celý svět,
nezbývá mi než o všem snít,
a čekat, až mi jiný daruje květ.

Jen ty chvíle než milenec se objeví,
květiny v jeho náručí mě ovanou,
a lásku svou mi něžně projeví
pak vzpomínky bolestné odvanou.

Všechna naše trápení vyřeší čas,
vždy ti však po boku budu stát,
náhle z temných mraků svítá jas,
a já se zase začínám smát.