Znovu..

Až se ráno probudím,
tak vedle mě nebudeš,
zase jsem odešla,
pro i proti své vůli.

Usínat stulená,
ve tvé náruči,
probouzet se zraněná,
a slzy tlačí se do očí.

Nesnáším ten pocit,
když vstávám ráno sama,
kde jsi se to ocit,
kde je tvých snů dáma?

Pokaždé mě budíš,
a domů mě posíláš,
to se za mě stydíš,
že dveře mi zavíráš?

Hlavou mi teď stále běží,
ta otázka proč,
a smutek za okny sněží,
..pořád stejnej kolotoč.

Je mi s tebou krásně,
a ty ten pocit zabíjíš,
škoda jen,
že v tomhle můj názor nesdílíš.

Tobě to tak vyhovuje,
v ranních hodinách poslat mě domů,
a to mi stále ubližuje,
a teď bez pardónu:
Přijde ti to fér??!