Žena versus poezie.

Spatřil jsem tělo jedna báseň,
jíž sám Bůh dosud ráčil psát,
nač farář káže boží bázeň,
hry lásky tělo chce si hrát.

Znám píseň šitou na tělo,
s rouchem spadne i z duše tíseň,
proč by se věru nemělo,
zpívat tu lásky velepíseň.

Výstřihy jsou jen pozlátka,
plná skvostnými poentami,
růžových ňader poupátka,
mé polibky jsou mezihrami.

V linii boků, jsem si jist,
měl autor obzvlášť lidské cíle,
tam, kde měl být fíkový list,
je místo mužům zvláště milé.

Ó Pane, pěji chválu svou,
byť v poezii jsem břídil pouze,
verše i ženy dál mne zvou,
podléhám vášním, ba i touze.