Pokoj pro hosty

Měl oči barvy tmavého medu
a jen jeden důlek ve tváři.
A já se bojím, že už nedovedu
ty jeho oči rozzářit.

Když zavřu oči, tak jí cítím,
tu vůni Umbro v sobě mám.
Už vyhýbáš se mojí síti,
už tě v ní ani nehledám.

Vídávám tě už jen sporadicky
a to spíš ve snech než v životě
a jak tomu bylo asi vždycky,
zase si zvykám nemít tě.

Snad mi v tvém srdci aspoň zbyl
ten pokoj pro hosty,
snad jako pocta krásných chvil
intimní blízkosti.