dosud

.
jsme dosud
celí nesví
ze sebe

ten osud
mezi zemí
a nebem není

který jsme
snad usilovně
dávno kdysi

snílci
za padající
hvězdou dávali si

leč sen ten hledá dál
s famfárami do paláce
zlatou stuhou zamával

tam ty
a tady já
v sudu Diogéna
v jeho spóře času
beze slávy a beze jména
a v tichu z ozvěn tvého hlasu
rozejmu si beze zbytku
pár dávných tónin
sám se svým
studem jen
do nečasu

však vzejdou vody

možná až k Araratu
v mém sudu budu
když v jeho blata
tě beze zlata
déšť vyplaví

pak řeknu jen
„ženo, tvůj osud
jsou má tenata
a ta bečka
zůstala
snem
pro dva“
.